Na chemickou průmyslovku jsme nastoupili s Pavlem oba současně a posadili se i do stejné lavice. Ostatní spolužáci celkem rychle pochopili, že jsme pár. A začali nás tak brát. Moderní pláště už jsme měli dávno koupené, a tak jsme se vrhli do tajů chemické vědy. Většina z nás už o ní docela dost věděla. Chemií nepolíbených lidí mezi námi bylo docela málo a měli to o poznání těžší.

Vzájemně se poznáváme a zjišťujeme, jaký plášť kdo má

Ono totiž v šestnácti letech člověk většinou pořádně neví, co vlastně chce dělat, a tak se logicky může splést. Proto i mezi námi se vyskytlo pár lidí, kteří brzy zjistili, že chemie byla v jejich případě špatnou volbou, nebo že prostě nezvládnou takovou porci učení a průmyslovka je nad jejich síly. Naše řady proto trochu prořídly. Ale nebylo to na škodu věci. Bylo nás míň a tím spíše se z nás celkem rychle stala sehraná parta. Na prvních hodinách jsme se poznávali a samozřejmě se řešilo i oblečení a obutí do laboratoří, které nás čekaly.

Náš výběr nikdo neomezuje 

„Potřebujete kvalitní pláště a dobré boty. Nejlépe pantofle, nebo uzavřené boty s protiskluzovou podrážkou, to je velice důležité,“ zdůrazňovaly nám učitelky. Mně s Pavlem ovšem nemusel nikdo nic říkat, nic složitě vysvětlovat, alespoň pokud jde o oblečení a obutí. Oba dva s tím máme bohaté zkušenosti. Učitelky nám nestanovily nic konkrétního. Oznámily sice, že bez dobrého pláště a kvalitních bot nás do laborek prostě nepustí, ale jinak náš výběr nijak neomezovaly. Jinak ochranné oděvy přesně definuje zákon, jak se píše zde. Proto jsme se s Pavlem rozhodly vsadit na svůj výběr a vkus.

Chceme se pořádně blýsknout 

Sáhli jsme do lahůdek z katalogů zahraničních firem. Jsme trošku ješitní, a tak jsme se prostě chtěli mezi novými spolužáky trochu blýsknout. „Hele, schválně, co tomu budou říkat,“ poznamenala jsem k Pavlovi, když jsem si na první hodiny laborek z organické chemie vybrala slušivý plášť kombinující bílou a světle modrou. Pavel si vzal pánskou verzi téhož – objednávala jsem tehdy ty vychytané kousky pro nás oba. Čekali jsme, jaký rozruch to způsobí. A věru, že bylo pěkné haló.

Tedy, vám to ale sekne…

Když nás holky viděly, hned žadonily: „Tedy vám to ale sekne. Kde jste to sehnali?“ Měli jsme velkou radost, že se líbíme. Ochotně jsme poskytovali internetové adresy, kde se dají katalogy najít a stáhnout. Vlastně jsme tak trochu udělali na škole módní revoluci. Spousta spolužaček a spolužáků, kteří si přinesli jenom obyčejné jednoduché klasické bílé pláště najednou začala překvapeně zjišťovat, že i do laborky se mohou obléci vkusně a svěže.

Ovšem ne každý byl z našeho oblečení nadšený jako spolužáci.. 

Na škole bylo i několik mladých profesorů, kteří se s potěšením otáčeli za studentkami, které vypadaly v elegantních laboratorních pláštích i docela sexy. Bohužel náš nápad provětrat trochu zatuchlé vody pracovního oblečení v laboratořích se občas nesetkal s pochopením. 

Speciálně stará dáma, profesorka anorganické chemie. „Co je to za parády? Takové novoty mi tu nikdo nosit nebude! Tady nejste na módní přehlídce. Trvám na tom, abyste nosili klasické pláště,“ hartusila na nás a do konce si šla stěžovat k řediteli. Profesorka se tvářila, jako kdybych před ní stála ve spodním prádle z Miorio, které jsem si před nedávnem objednala. 

Domlouváme se na kompromisu 

My jsme se ale vracet ke starým a beztvarým pytlům rozhodně nechtěli. Měli jsme chuť užít si svobodu v oblékání, kterou jsme si v rámci možností vydobyli. Vždyť přece neděláme nic špatného! Jenže stařičká dáma trvala na svém. Vytvořili jsme proto studentskou delegaci, která šla k řediteli vysvětlit mu náš názor. Konflikt skončil kompromisem. Dohodli jsme se na jednom typu plášťů, které budeme do hodin staré paní nosit. Pro obě strany šlo o přijatelné řešení. Je totiž třeba říci, že ať už se jedná o bílé pláště chemiků nebo třeba dělnické montérky, vždy jde především o lidi, jak se píše tady.